Květen 2011

10. Kapitola

29. května 2011 v 15:12 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Epilog

Tak a zde máme poslední kapitolu… Krátká, ale s dobrým koncem :). Doufám, že se vám to líbilo a děkuji všem, co jste vydrželi až do konce. Napiště do komentářů, jak se vám to četlo a ještě jednou děkuji.
Takže nyní velký nádech na posledních pár vět…
Fanta Light

9. Kapitola

29. května 2011 v 15:08 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Smrt

Vítejte v předposlední kapitole :).
Varování: Tato kapitola je lehce drastická a pokud to bude na váš žaludek moc, tak část klidně přelítněte oima, nebo to vynechte.
Fanta

Nedokončené příběhy

29. května 2011 v 12:13 | Fanta |  Na díly
I přestože se někdo pokusí vytvořit vlastní příběh, nemusí to dopadnoout podle autorova záměru a dílo se prostě v určité části ukončí... Nebo prostě chytá inspiraci či si chce od psaní odpočinout. Všechyn příběhy, které prostě nejsou dokončené naleznete zde. Pokud se však jedná o velmi rozsáhlé dílo, které je zařazeno v románu, naleznete ho ji rovnou tam.

Jinak pokud i vy sami píšete a chcete se zviditlnit a pochlubit, klidně mi napište do komentářů :). Každé dílo se počítá...

Fanta

8. Kapitola

14. května 2011 v 21:20 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Tváří v tvář

Tak na přemlouvání jedné nejmenované osoby (že se nestydíš, Zuzko, takhle vydírat neviné osoby!) jsem se rozhoupala a dala sem další kapitolu :). Snad se vám bude líbit. Jinak pokud tohle pravidelně někdo čte, budu ráda, když na sebe upozorníte. Alespoň budu vědět, že to zde nedávám jen kvůli dvěma holkám ;).
Fanta Light
_____________________________________________________________________________________________
Erik a já jsme ujížděli zpět. Mé myšlenky se stále vraceli zpět do minulosti k mé cetě za Erikem. Jak se to mohlo stát? Co jsem udělala špatně, že mě Raoul dokázal najít? A hlavně: Co budeme nyní dělat?
S jednou věcí jsem si ale byla naprosto jistá: Už nikdy, nikdy se nevrátím zpět ke svému manželovi. Nyní, když jsem po tolika letech opět našla Erika, ho nechci za nic na světě ztratit.
Erik mi pomohl z koně a požádal mě, abych šla do obývacího pokoje.
Stále jsem byla celá nervózní, a takto jsem si i sedla před kamna.
Jakmile do místnosti vztoupil i Erik, rozeběhla jsem se k němu.
"Eriku! Co teď uděláme? Proč jsi proboha chtěl, aby sem Raoul přišel a našel mě?"
"Protože to chci jednou pro vždy zkončit," řekl Erik tiše a odvedl mě k pohovce, na kterou jsme se oba posadili.
"Pro vždy zkončit?" Povzdechla jsem si. "Já ale nechci, aby Raoul umřel."
Ucítila jsem, jak Erik vedle mne náhle ztuhl.
"Ne, takhle jsem to nemyslela. Já přeci už vůbec nechci, abys umřel ty. Já nechci, aby někdo zemřel. Ne kvůli mně."
"Ale... Christine..." Erik mě objal. "To přeci není vůbec tvoje chyba. A já ti slibuji, že pokud to nebude nevyhnutelně nutné, že ho nezabiju."
Položila jsem si hlavu na jeho rameno.
"Děkuji ti."

***

Další den jsem téměř nedokázala nic sníst. Kdyby mě k tomu Erik nepřemlouval, nejedla bych vůbec.
Po snídani jsem opět neklidně odešla zpět nahoru do obývacího pokoje.
"Christine. Uklidni se. Všechno bude v pořádku." Erikovy uklidňuvací pokusy na mě však tentokráte nikterak neúčinkovaly.
Nakonec si přisedl ke mně na pohovku, ovinul kolem mého těla paže a začal potichu zpívat:

*"Night-time sharpens, heightens each sensation
Darkness stirs and wakes imagination
Silently the senses abandon their defences...
Slowly, gently, night unfurls its splendour
Grasp it, sense it - tremulous and tender
Turn your face away from the garish light of day
Turn your thoughts away from cold, unfeeling light -
And listen to the Music of the Night..."

Když začal Erik pro mne broukat známou píseň, postupně jsem se uvolnila a zavřela oči.

**"Close your eyes and surrender to your darkest dreams!
Purge your thoughts of the life you knew before
Close your eyes, let your spirit start to soar!
And you'll live, as you've never lived before..."

A během té písně jsem usnula...
Opět jsem se probudila, až když se mnou Erik lehce zatřásl.
"Christine, je zde."
To mě naprosto probudilo.
"Cože? Kde je?"
"Právě jde ke dveřím. Nechal jsem odemčeno, takže se bez problému dostane dovnitř."
V tom jsem opravdu uslyšela, jak se prudce otevřeli hlavní dveře a Raoul zavolal: "Christine! Vím, že jsi tady! Okamžitě pojď sem!
Zhluboka jsem se nadechla, než jsem mu odpověděla.
"Jsem tady, Raoule."
Rozzuřeně vtrhl do pokoje, aniž by postřehl Erikovu přítomnost, který stál hned vedle dveří ve stínu.
"Christine! Jak tě jen mohlo napadnou takhle jednoduše utéci!"
Mimoděk jsem před ním o jeden krok ustoupila.
"Raoule, opustila jsem tě z vlastní vůle a ani se k tobě nehodlám vrátit."
Raoul mě ukopil za pai a přitáhl si mne k tělu.
"Tak tohle nepřichází vůbec v úvahu! Jednou jsi moje žena, tak jí také budeš! A já nedopustím, abys mi takhle lehce utíkala!"
"Pusťte jí, Monsieur," řekl Erik se zvýšeným ledovým hlasem za jeho zády.
Raoul byl tak překvapený, že mě okažitě pustil.
"Vy? Myslem jsme, že jste mrtvý..." Raoulův pohled rychle přelétl z Erika na mne a zpět.
"Myslel jste?" zetal se Erik ironicky. "No, zřejmě si mě peklo stále nechci vzít."
"Ty mě chceš opustit kvůli této zrůdě?" vykřikl k mě Raoul.
"On není žádná zrůda! A pokud je zde někdo zrůda, tak to jsi ty, Raoule!" začala jsem ho bránít a zároveň uděla krok vzad. Erik se okamžitě přemístil na mojí stranu a ochranitelsky se postavil přede mne.
Raoul se na mě nevěřícně a zlostně podíval.
"Navrhuji, abyste se nyní vrátil zpět do Paříže a nechal Christine na pokoji a již ji nikdy neobtěžoval," navrhl Erik kousavám hlasem.
Raoulův obličej se zkreslil do vzteklé grimasy a vytasil svůj kord.
"Nedovolím, aby mi nějaký znetvořený vrah ukradl mojí ženu!" křičel na Erika a zaútočil na něho.
"Eriku!" zavolala jsem vyděšeně, ale Raoulův útok byl již odražen.
"Jak velmi čestné od muže jako jste vy napadnout neozbrojeného," řekl se silným sarkazmicky temným hlasem a vytrhl jeden z kordů, které byly připevněny na zdi a měli sloužit k dekoraci, ale byly naštěstí pravé.
Ustaraně jsem sledovala jejich soupoj a stiskla ruce do svých hedvábných šatů. Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale nedokázale jsem ze sebe vypustit jedinou hlásku. To se přeci nemohlo stát. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nezvládla nic udělat. Mohla jsem jen oba muže sledovat při jejich souboji. Erik měl již mnohokrát navrch a mohl tak Raoula několikráte zabít, ale on držel svůj slib. To však Raoula ještě více dráždilo.
Raoul silně dorážel na Erika, které jeho pokusy lehce odrážel. Kovové zbraně o sebe každou chvíli zazvonili a častokrál narazil Raoul do malého stolku nebo pohovky. Nyní při dalším útoku přepadl přes jednu z několika židlí a s klením opět vztal na nohy. Při této scéně stál Erik kousek od něho a pouze ho s uštěpačnným výrazem sledoval.
S výkřikem se Raoul opět vrhnul na Erika, který neuvěřitelně rychlým pohybem švihnul svojí zbraní a roztrhl tak svému protivníkovi vestu.
"Vzdejte se!" zavrčel na vikomta.
"Nikdy!" vykřikl a chystal se k dalšímu útoku. "Nikdy nedopustím, aby ji dostal někdo, jako jste Vy! Patří pouze mně!"
Nyní měl Erik po krk téhle komedie. S jediným rychlím zásahem odrazil Raoulův kord a položil mu hrot své zbraně na krk. Nervózně jsem se dívala z jednoho muže na druhého. Co teď hodlá Erik udělat?
"Prohrál jste, Monsieur."
Raoul ztuhl a já se strachem se podívala na Erikův kord, jehož špička byla nyní až příliš blízko Raoulova hrdla.
"Pusťte svoji zbraň."
Po krátkém váhání opravdu nechal Raoul svoji zbraň spadnout na zem a udělal nejistý krok vzad.
"Navrhuji, abyste nyní opustil tento dům, a již se sem nikdy nevracel," zazněl Erikův chladný hlas. "Příště bych totiž váš drahocenný život neušetřil."
Aniž bych to dokázala postřehnout, vytáhl Raoul bleskurychle nůž, který měl za zády, proklouzl kolem Erik k místu, kde jsem do této chvíle stála já a strhl mě před sebe. Jednou rukou mě pevně držel, abych mu nemohla uniknout a druhou držel svůj nůž a tiskl mi ho ke krku.
"Pokud by jí mělo dostat monstrum jako jste Vy, tak to já zaději zabiju!" zasyčel. "Pokud jí nebudu vlastnit já, tak nikdo!"
"Christine!" vykřikl zděšeně Erik. Jeho oči nyní sršeli nenávistí a bylo jasné, že by nyní nejraději svého nepřítele roztrhal vlastníma rukama. Přesto se nepokoušel něco podniknout. Ne dokud mě má v rukou on.
"Pusťte jí!" varoval ho.
Položte svoji zbraň na zem, Monsieur le Fantôme," přikázal Raoul a zesílil svůj dosavadný stisk.
"Eriku, nedělej to!" prosila jsem ho.
"Drž hubu, děvko!"
Raoul přitlačil čepel nože víc na můj krk, až vytrskl pramínek krve a stékal po mém krku dolů.
"Neopovažujte se jí jakkoliv ublížit!" zavrčel hněvivě a hodil svůj kord stranou za pohovku, kde byla mimo jeho dosah.
"Velmi dobře. Tvůj drahý má zřejmě více rozumu než ty,"zašeptal mi Raoul medovým hlasem do ucha a srazil mě k zemi. Poté opět zvedl svůj kord a šel s vražedným pohledem k Erikovi.
"Ne!" vykřikla jsem zoufale.
Erik se pokusil jeho útoku vyhnout, ale nebyl dostatečně rychlý.
Kord zasáhl jeho masku a svou silou ji rozsekl na dva díly, které okamžitě spadli na zem. Zaslechla jsem pouze cinkot keramiky, když se dotkly podlahy. Zděšeně jsem se na ni dívala. Na sněhově bílé masce byly rudé kapky krve, rudá na bílé, stejně jako okvětní lístky růže ve sněhu... Nemohla jsem od ní odtrhnout pohled. Od masky pokryté čerstvou krví. Erikovo krví.
__________________________________________________________________
*Noční čas umocňuje, zesiluje každý cit
Temnota povzbuzuje a probouzí představivost
Smysly jsou potichu, bezbranné pohříchu
Pomalu, zlehka noc rozprostírá svou nádheru
Chop se jí, pociť ji rozechvělou a něžnou
Odvrať svou tvář od osnivého jasu dne
Odvrať své myšlenky od studeného, necitelného světla
Naslouchej hudbě noci...

**Zavři oči a odevzdej se svým nejtemnějším snům
Očisti své myšlenky od života, který jsi znala dřív
Zavři oči, dej svému duchu vzlétnout
A zažiješ, cos nezažila nikdy dřív...

7. Kapitola

11. května 2011 v 18:24 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Komplikace

Všem se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo. Ale jistě to znáte: škola, učení, písemky... Ale stejně jsem si mohla najít čes na překlad, že? No nic, teď to s nad půjde rychleji :).
S přáním úspěchů v posledních týdnech učení
Fanta Light
________________________________________________________________________________________________________

Nyní jsem již byla u Erika dva týdny. Od našeho polibku se mě opět začal stranit, ale v posledních dnech jsme si byli zase blízcí.
Ve Fort William mi koupil několik šatů a další potřebné věci, neboť jsem chtěla být od Raoula co nejdříve pryč, a tak jsem si nevzala s sebou žádné zavazadlo.
Přes den byl Erik většinou zavřený ve svém pokoji, kde skládal. To mi dávalo spoustu času k prozkoumání nejen celého domu, ale i nejbližšího okolí. Bylo zde opravdu nádherně. Přesto jsem měla nejraději společné chvíle s Erikem, kdy jsme po večerech spolu seděli před krbem. Opět mi někdy vyprávěl své neuvěřitelné příběhy, přesně tak, jako to dělával ještě, když jsme byli v Opeře.
Při našem prvním večeru jsem mu v krátkosti řekla vše nejdůležitější, co se za posledních pět let stalo. Když jsem došla k místu, kde mě Raoul uhodil, hrozivě se rozzuřil.
"Jak se mohl opovážit!" vykřikl náhle. "Za to bych ho měl..."
"Ne," řekla jsem tiše a položila mu ruku na rameno. "Je to již minulost a co se stalo, stalo se. Opustila jsem ho. Je odsud daleko v Paříži a již nám neublíží."
Po chvíli se uklidnil a neochotně souhlasil.

***

Jednoho večera přišla Erikovi zpráva od pana MacKenzie, majitele penzionu. Podle jeho výrazu jsem hned pochopila, že se nejedná o nic přívětivého. Podíval se na mě a zeptal se:
"Potkala jsi během své cesty jistého Gastona Lerouxe?"
"Ano, jel na stejné lodi," odpověděla jsem překvapeně. "Proč?"
"Je totiž ve Fort William a ptal se tam po tobě. Jak jsi mu mohla jen tak říct své pravé jméno?"
"Co... Ale já... Nedala jsem mu přeci svoje jméno. Řekla jsem, že se jmenuji Meg Giryová!" začala jsem se bránit.
Zamyslel se.
"Něco tady nehraje. Ptal se po Christině Daae a tím jistě myslel tebe. Ale jak tě tady mohl znát?"
Bezradně jsem zavrtěla hlavou.
"Nevím. Promluvila jsem s ním jenom několik slov. Již od začátku mi jeho přítomnost vadila, a tak jsem se mu snažila vyhýbat."
"Myslím, že bych ho měl navštívit a zjistit to," rozhodl nakonec Erik. "Ubytoval se v Ďáblově hostinci."
S těmito slovy se otočil ke dvěřím a chtěl opět odejít, ale nakonec jsem ho zadržela.
"Eriku, počkej! Půjdu s tebou."
"Ne."
Ale nyní mě již od mého rozhodnutí neodradí.
"Prosím. Nebudu ti nijak překážet, slibuji. Jen mě vezmi, prosím, s sebou."
Krátce se mi podíval do očí, ale poté svůj boj vzdal.
"Dobře. Ale musíš udělat přesně to, co ti řeknu, rozumíš? I v případě, že se ti to nebude vůbec líbit."
Přikývla jsem.
"Udělám."
"Dobře, v tom případě si obleč teplý tmavý kabát. Chci ihned vyrazit."
Erik si mě opět posadil před sebe na koně, stejně tak, jako když jsme sem přijeli a vyjeli jsme k Fort William. Tam jsme přišli k penzionu a vklouzli dovnitř zadními dveřmi. Erik mi přikázal, abych se držela hned za ním a opatrně začal stoupat po schodech do dalšího patra.
Jakmile jsme byli nahoře, šel Erik přímo k jednim dveřím. Jistě tedy věděl, kde se pan Leroux ubytoval již z dopisu. Než však potichu otevřel dveře, zaposlouchal se, aby si byl jistý, že je tam dotyčný muž opravdu sám.
Bez jediného zvuku zmizel v pokoji. Váhavě jsem zůstala stát a přemýšlela, jestli zde mám zůstat nebo raději jít za ním. Než jsem se však stačila rozhodnout, Erik se opět objevil a rychle mne zatáhl do pokoje.
Gaston Leroux seděl přivázaný v křesle uprostřed pokoje. Překvapeně jsem se na Erika podívala. Jak to jen takhle rychle dokázal?
Dveře se tiše zavřely a Erik mu sundal roubík, který mu až do této chvíle zabraňoval mluvit.
"Co to znamená?! Vpadl jste do mého pokoje jako..." Gastonův hlas náhl umlkl, jakmile mě spatřil, když jsem vystoupila na světlo. "Vy!"
"Ano, ,ona'," řekl Erik nebezbečně tichým hlasem a vytáhl nůž.
Rychle se na mě podíval a obrátil se ke svému zajatci.
"Nyní mi přesně řeknete, proč jste slečnu Daae sledoval až sem."
"V klidu pane! Řeknu to! Všechno! Stejně mi zas až tak dobře nezaplatil!" začal náhle beze smyslu vykřikovat.
"Zaplatil? Kdo Vám za to zaplatil?" zeptal se Erik a přiblížil se k němu.
"Vikomt de Chagny."
Zděšeně mi vystřelila ruka ke rtům. Raoul! Vyděšeně jsem se podívala po Erikovi, který se zřejmě již uklidnil.
"Co přesně, jste vikomtovi řekl?" chtěl vědět.
"Nic důležitého. Jen že jsem ji sledoval až sem. Najal si mne totiž hned, jak zmizela," začal pan Leroux nejistě vysvětlovat. "Řekl mi, abych se vydal k hrobce jejího otce a tam na ní počkal. Prý tam jistě bude. Poté jsem ji měl sledovat a podat mu zprávy. Chtěl vzít nejbližší loď, a tedy by měl již zítra dorazit."
Zoufale jsem se na Erika podívala. Tohle přeci nemůže být pravda! Dávala jsem pozor, by mě nikdo nepoznal. Jak mě mohl tedy sledovat?
Začale ve mne narůstat panika. Co se teď proboha stane? Proč mě nemohl jednoduše Raoul jednou nechat být? Proč mě nemohl nechat odejít, jak jsem chtěla?
Najednou jsem si všimla, že Erik dospěl k určitému závěru. Vyprostil Gastona Lerouxe z pout a otočil ho proti zdi. Erikovy ruce se mu uzavřely kolem krku.
"Pokud pan vikomt zítra opravdu dorazí, řekněte mu, ať přijde k panu MacKenziemu. On mu již řekne, kde najde slečnu Daae. A ať přijde sám. Jestli mu řeknete něco o této noci, cokoliv, nebo i jen něco jiného než máte, budete toho velmi litovat. Rozuměl jste?"
Aby ho usvědčil, že to myslí vážně, přitlačil rukama o něco silněji na jeho krk, než ho pustil.
Gaston Leroux padl na kolena a těžce dýchal. Začal přikyvovat hlavou, že rozumněl a neustále nás ujišťoval, že vše udělá tak, jak Erik chtěl a nijak nás neprozradí.
Erik se na mě podíval na znamení k odchodu a oba jsme opustili pokoj. Poté, co Erik nechal panu MacKenziemu pokyny, opustili jsme potichu penzion a stejně tiše se vrátili do jeho domu.