Duben 2011

6. Kapitola

12. dubna 2011 v 19:16 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Usmíření?

V této kapitole asi nepotěším ty, co mají rádi dlouhé kapitoly :D.
_________________________________________________________________________________________________________
Zoufale jsem opět klesla na kolena a uchopila jeho ruku.
"Můžeš mi někdy vůbec odpustit?"
Tiše mne Erik znova zvedl na nohy a obrátil se směrem ke dveřím.
"Pojď."
Neslyšně jsem ho následoval z penzionu. Erik přešel k černému koni, který stál u kraje silnice a čekal na něho. Bez jediného slova mi pomohl do sedla a poté nasedl sám.
Na tichý povel kůň vyjel z města do tmy.
Pevně jsem se držela hřívy a pokoušela se nespadout. Zpočátku jsem seděla naprostu strnule. Bála jsem se cokoliv udělat nebo říci, aby to nebylo špatně. Ale postupně jsem se odvážila se o Erika lehce opřít.
Naše cesta vedla stále nošní hornatou krajinou. Nyní se konečně oběvila únava po tak namáhavém dni a já pomalu usnula.

***


Když jsem se opět probudila svítilo mi slunce skrz velké okno do očí. Ležela jsem ve velké a pohodlné posteli, která se nacházela v skromě, ale útulně zařízeném pokoji. Překvapeně jsem vztala. Stále jsem na sobě měla své šaty z včerejšího dne. Jen buty jsem měla sundané a pečlivě složené u postele.
Erik!
Nyní mi vše došlo. Musela jsem být v Erikově domě!
Rychle jsem vklouzla do bot a upravila si pomuchlané oblečení. Otevřela jsem opatrně dveře a vyšla z pokoje do úzké chodby. Rozhlédla jsem se, ale nikdo tu nebyl. Po mé pravici končila chodba po několika metrech a nebyly zde již žádné další dveře. Rozhodla sem se proto vyjít opačným směrem. Podlaha byla pokryta tlustým kobercem, takže mé kroky byly téměř neslyšné.
Kde to jsem? Je toto opravdu Erikův dům?
Přišla jsem ke dřevěnému schodišti. Rychle jsem se za sebe ohlédla a začala nejistě pomalu sestupavat dolů. Přišla jsem do místnosti, která vypadal jako vstupní hala. Bezradně jsem se rozhlédla a chtěla zavolat Erikovo jméno, když právě vyšel ze stínu.
"Musíš mít hlad," řekl, aniž by mě nějak přivítal. "Pojď za mnou."
Zavedl mě o malé kuchyně. Uprostřed stál jídelní stůl s již připravenou snídaní pro jednu osobu.
"Ty nebudeš jíst?" zeptala jsem se Erika, který již zřejmě chtěl odejít.
Nakonec při zůstal stát ve dveřích a krátce se ke mne otočil.
"Já jsem již jedl."
Poté odešel a nechla mě o samotě
Jeho chladný tón v hlase mě opět znejistěl a mé naději nebyly již tak klidné. Náhle jsem přestala mít hlad. Ale věděla jsem, že i přesto bych měla něco sníst. Vzala jsem si tedy kousek chleba a namazala si ho máslem.
PO snídani jsem se vydala hledat Erika. Našla jsem ho v knihovně. Nevěděla jsem, jestli smím vztoupit a tak jsem zůstala nerozhodně stát ve dveřích.
"Pojď dál," řekl, když mě uviděl.
"Eriku..." začala jsem, ale náhle nevěděla, jak pokračovat. Na tuhle chvíli jsem čekala tak dlouho a nyní ani nevím, proč a jestli je to správné. Zůstala jsem stát a zoufale se na něho podívala.

"Proč jsi přišla?" zeptal se mě chladným hlasem.
Otevřela jsem ústa, abych mu odpověděla, ale nedostala jsem ze zebe jediný tón.
"Zničila jsi mě a zlomila mi srdce, Christine. Podruhé, bych to již nemusel přežít.
"Mrzí mě to, Eriku," řekla jsem tiše a uchopila jeho ruku. "Tolik mě to mrzí. Udělala jsem největší chybu svého života a také vím, že to hned tak nenapravím, ale prosím tě o to, nech mě to alespoň zkusit."
Erik se mi dlouze podíval tím svým pohledem, ve kterém jsem nemohla rozeznat jeho úmysly, do očí. Když stále nepřichálela odpověď, zsrdce mi kleslo. Otočila jsem se a chtěla opustit místnost.
Jakmile jsem však udělal první krok, chytil mě za paži a zdržel můj úmysl jít ke dveřím.
"Christine..."
Opět jsem se k němu otočila. V jeho zelených očí jsem viděla veškterou jeho bolest a lásku. Lehce mě přitáhl k sobě a ovinul své ruce kolem mého těla. Hlavu jsem si opřela o jeho hruď a něžně se k němu přitulila.
Museli jsme takhle stá dost dlouho. Nakonec mě ale pustil a lehce mi odhrnul vlasy z obličeje.
"Miluji tě, Christine," zašeptal.
"Také tě miluji, Eriku."
Po této větě však jeho výraz zchladněl a jediným pohybem si strhl bílou masku, kterou měl do této doby stále na sobě.
"Dokázala bysto říct nyní ještě jednou?"
Tentokráte jsem před jeho obličejem již necouvla. Hrůzu, kterou jsem kdysi pociťovala, již dávno zmizela. Usmála jsem se a zvedla k němu ruku, abych ho pohladila po znetvořeném obličeji. Sotva jsem se však dotkla, ucukl, jako by očekával že ho uhodím.
"Miluji tě, Eriku," řekla jsem pevně a zvedla se na špičky, abych ho políbila.



V. kapitola

1. dubna 2011 v 16:18 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Shledání

Den, kdy se naši hlavní hrdinové shledají nastal...
Fanta
_________________________________________________________________________________________________
Zamkla jsem za sebou dveře a uvolněně jsem spadla na postel. Konečně jsem si moha po dlouhém dni odpočnou, přesto jsem nebyla ani trochu unavená. Uvnitř mě se střídalo tolik rozdílných pocitů, že jsem nemohla usnout.
Byla jsem tady. Byla jsem ve Skotsku. Ve Fort William. V penzionu, jehož jméno bylo v Erikově dopisu. A přesně podle pokynů jsem předala zprávu majiteli spolu s prstenem. Nyní jsem mohla jenom čekat.
Ležela jsem poměrně dlouho bez hnutí na posteli. Venku byla již dávno tma a stále jsem neměla na spánek ani pomyšlení.
Náhle jsem uslyšela tichý, něžná hlas. Vypadalo to, že vychází ze všech koutů pokoje.

"Wandering child…
So lost… so helpless…
Alone in a strange land…"

Erik! Přestože jsem ho nemohla vidět, věděla jsem, že je zde. Posadila jsem se a s třesoucím se hlasem jsem začala také zpívat.

"Angel of Music…
I denied you!
Turning from true beauty!"

Nejdříve zněl jeho hlas u mého levého ucha a postupně přešel na druhou stranu. Jeho odpověď mi málem zlomila srdce.

"Angel of Music…
You betrayed me…
I gave you my heart blindy…"

Nejistě jsem vstala a prohlédla jsme si celý pokoj ponořený do tmy.

"Angel of Music!
Do not shun me!
Come to me, sweet Angel!"

zazpívala jsme mu jako odpověď.
Erikův hlas zněl opět po celém pokoji stejně a odrážel se od stěn.

"Angel of Music…
Have you returned
Or is this some mockery?"

Jak mohl něco takového říci? Tiše jsem polkla slzy. Při mé konečné odpovědi se mi zlomil hlas.

"Angel of Music!
Hide no longer!
Grant to me your glory!"

S posledními slovy jsem klesla uprostřed pokoje k zemi. Náhlé ticho bylo přerušeno mými přiškrcenými vzlyky. Co když se nyní obrání a opět odejde?
"Christine…"
Vzhlédla jsem. Stál přede mnou. Celá v černém. Dokonce jeho košile a maska měli stejnou barvu. Jeho ruce pokrývaly černé kožené rukavice.
"Eriku…" zasténala jsem skrz slzy
Chvíli přede mnou nehybně stál, aniž se daly poznat jeho úmysly. Nakonec mi podal ruku.
"Neplač, můj anděli."
Má ruka se silně chvěla, když jsem se dotkla té jeho a pomáhal mi vstát. Nyní jsem stála přímo před ním. Nechal jsem svěšenou, neboť jsem se mu nedokázala podívat do očí. Chladná ruka se dotkla mé brady a něžně mi zvedla hlavu.
V jeho očích jsem viděla veškerou jeho bolest a lásku. Zlomilo se mi srdce.
"Anděli!" vykřikla jsem zničeně. "Tolik mě to mrzí!"
Zoufale jsem opět klesla na kolena a uchopila jeho ruku.
"Můžeš mi někdy vůbec odpustit?"
________________________________________________________
Jelikož tyto kousky písní vymýšlela samotná autorka, musela jsem se přispůsobit a jen s pomocí slovníku to přeložit... Řekněte sami, jak to vypadá.


"Zbloudilé dítě
Tak ztracené... tak bezradné...
Samotné v podivném světě."


"Anděli hudby...
Popřela jsem tě!
Obrátila se od pravé krásy!"

"Anděli hudby...
Zradila jsi mě...
Slepě jsem ti dal své srdce..."

"Anděli hudby!
Nevyhýbej se mi!
Přijď ke mně sladký anděli!"

"Anděli hudby...
Vrátila jsi se
Či je to jen nějaký trik?"

"Anděli hudby!
Přestaň se skrývat!
Obdař mne svou slávou!"