Březen 2011

IV. Kapitola

29. března 2011 v 17:36 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Skotsko


Vítejte v dalším díle příběhu Jiskry ve tmě :).
Fanta Light
P.S. Pro Zuzi98: Tahle kapitola je asi ještě o něco kratší :P.
_______________________________________________________________________________________________________
Stála jsem na přídi u zábradlí s sledovala městu, k němuž jsme se pomalu přibližovaly - Glasgow.
Dokázala jsem to! Zvládla jsem přijet do Skotska. Nyní mi zbývá se dostat pouze do Fort William.
Vyšla jsem z lodi bez jediného pohledu nazpět. Zavazadlo jsem s sebou neměla žádné. Vítr mi náhle serval šátek z vlasů a já se ho pokusila rychle zachytit. Ale někdo byl přeci rychlejší než já a již mi ho podával. Pan Leroux.
"Dobrý den, Mademoiselle Giryová. Myslím, že tohle patří Vám."
Vzala jsem si od něho šátek a lehce přikývla na souhlas.
"Děkuji."
Chtěla jsem opět pokračovat v cestě, ale opět mě zastavil.
Kam máte vlastně namířeno? Jestli chcete a nemáte nic proti tomu, mohl bych Vám ukázat jeden báječný hotel, který je v přístavu.
"Ne, děkuji. Bohužel na mne již čekají," odpověděla jsem zdvořile, přesto však chladně. "A nyní mne prosím omluvte."
Po těchto slovech jsem ho nechala stát, a co nejrychleji opustila přístav. Ani jsem se neotočila a tak jsem nemohla vidět, jak se za mnou Monsieur Leroux podezřele dlouho díval.
Po několika pokusech jsem konečně našla kočár do Fort William. Nyní jsem zjistila, že se opravdu vyplatilo číst anglické knihy. Alespoň jsem tak většinu věcí rozuměla.
O chvíli později jsem již seděla v kočáře a vyjížděla z Glasgow směrem na sever.
Zdejší hornatá krajina byla nádherná, ale já si ji nedokázala vychutnat. Mé myšlenky se celou dobu točily ohledně Erika a toho, co bude po našem setkání následovat. Otázky nebraly konce a byly stále stejné.
,Jak bude reagovat? Co se stane? Miluje mě ještě nebo raději zapomněl? Bude vůbec ochotný mi odpustit?
Ale jakkoliv jsem nad tím více přemýšlela, odpověď nepřišla žádná. Budu muset zkrátka počkat, a pak se uvidí.

***

Po pěti dnech cesty jsme konečně vjeli do Fort William. Začínalo se již stmívat, když kočár zastavil a já slezla na dolů. Popošla jsem několik kroků a otočila se.
Byl docela teplý večer, přestože slunce již zmizelo za kopci.
Přešla jsem ke kočímu.
"Prosím Vás, pane, Mohl byste mi ukázat cestu k Ďáblovu hostinci?
Vesele se na mně usmál a ukázal mi cestu, která vedla přímo dolů.
"Samozřejmě děvče. Znám to. Jděte touhle ulicí stále rovně, až přijdete k červenému domu. Tam odbočte vlevo. Pak je to jen malý kousek cesty rovně. Budete to mít po pravé straně.
Šťastně jsem se na něho usmála.
"Moc vám děkuji, pane."
"Vždy rád pomůžu krásné dívce, slečno.
Zvedl ruku na pozdrav a poté se začal opět věnovat koním. Nyní jsem tedy věděla, kde má cesta končí.
Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila cestou z kopce. S každým dalším krokem rostla má nejistota. Nyní to tedy přišlo: za několik málo minut vejdu do penzionu a předám pro Erika zprávu. A poté se s ním opět shledám. Po dlouhých pěti letech.
A co pak?
Nyní jsem dorazila k tomu červenému domu. Rychle jsem se nadechla a vydechla a odbočila vlevo. Tamhle! Již z dálky jsem rozeznala znak, který visel nade dveřmi pensionu. Černý tancující ďábel na červeném pozadí. Pod tím stálo: Ďáblův hostinec.
Za pár minut jsem stála přede dveřmi. Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem v sobě našla a vstoupila dovnitř.
Uvnitř bylo šero a potřebovala jsem pár vteřin, než si moje oči zvykly na tmu.
Pomalu jsem přešla k pultu. Stál za ním postarší muž. Jistě již překročil padesátku, měl dlouhé, šedé vlasy, které kdysi byly rudé. Dobrou polovinu obličeje měl porostlou naoranžovělým plnovousem a jeho oči vypadali velmi přívětivě. Jakmile mě postřehl, mile se na mě usmál, což mě o něco uvolnilo.
"Dobrá večer, pane. Jste Alasdair Iain MacKenzie?"
Přisvědčil.
"Mám pro Erika jistou zprávu.
"Pro Erika?" zeptal se překvapeně.
To jméno mu jistě něco řeklo, proto jsem sundala prsten, který jsem měla až to této doby neustále na ruce.
"Tohle je pro něho. Mám Vám ho dát a počkat zde na něho."
"Jistě, slečno… Christine."
Když řekl mé jméno, trochu jsem se vyděsila. Ale nyní jsem stoprocentně věděla, že jsem tam, kde mám být.
"Jenny! Pojď sem!" vykřikl muž náhle.
Přišla poměrně mladá služebná a očekávala jeho příkazy.
"Jenny, ukaž slečně Christine její pokoj."
Poděkovala jsem panu MacKenziemu a následovala služebnou.
Máte nějaká zavazadla, slečno?" zeptala se mne náhle, když jsme stoupali po schodech nahoru.
"Ne, nemám sebou nic."

3. Kapitola

23. března 2011 v 17:22 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Cesta

Super :). Takže zde máme další kapitolku, kde budeme doprovázet Christine na její cestě z Paříže do Skotska...
Snad se vám to líbí a děkuji všem věrným čtenářkám :)
Fanta Light
__________________________________________________________________________________________________________
Paříž mi již ležela za zády. Nyní jsem se nacházela v kočáře, který byl doslova přeplněný, ale byl to ten první, co jel do Calais. Nechtěla jsem totiž ztrácet ani minutu svého drahocenného času. Koneckonců pět let bylo již až příliš.
Zachumlala jsem se do svého kabátu a dívala se z okna. Ostatní cestující se zpočátku pokoušeli mne zapojit do hovoru, ale momentálně jsem se nikterak necítila, abych mluvila. Jen jsem pozorovala z okna ubíhající krajinu a přála si, aby mohl jet kočár rychleji.
Čím rychleji budu v Calais, tím rychleji stihnu loď, co mě odveze do Skotska. A o to dříve budu ve Fort William. A dříve tak opět uvidím Erika.
Ovšem pouze v případě, že tam doopravdy bude. Pří této myšlence, že mé naděje budou opět ztraceny, jsem začala panikařit. Co bych pak proboha dělala? Všechny cesty zpět byly zničeny a já se nemohla vrátit ke svému dřívějšímu životu. On tam prostě musí být! Musí… Pokusila jsem se přinutit myslet na něco jiného.
Ale co bude s námi, až se opět uvidíme? Jak bude reagovat, když se po dlouhých pěti letech najednou objevím před jeho dveřmi? Chce mě ještě vůbec? Platí pořád jeho láska ke mně? Mohla jsem pouze doufat. Neboť pokud ne, tak nemám páru, kam půjdu a co bude se mou. Ale mít mu to za zlé, kdyby mě poslal pryč, to bych nemohla. Ne po všem, co jsem mu udělala JÁ.
Zlomila jsem mu srdce a zradila jeho city. Bez jediného "Díky." jsem ho opustila a již se nevrátila. Povzdychla jsem si. Jak jsem mohla být tak bezcitná? Řekla jsem o něm, že je to zrůda. Přitom jsem se takto chovala já.
Nyní se k němu můžu pouze plazit u nohou a doufat, že mi odpustí. Třeba mohu své rozhodnutí ještě změnit a udělat vše tak, jak to měla být. Ale i kdyby ne, udělám vše, co je v mých silách, aby nelitoval, že jsem se vrátila.
***
O několik dní později jsem konečně dorazila do Calais. Skoro jsem si začala myslet, že ta cesta neskončí. Ale nyní jsem konečně stále v přístavišti, bez jediného tušení, kam se mám nyní vydat.
Chvíli jsem se jen tak procházela po molu a zastavila jednoho námořníka, který mi ukázal cestu k šedé budově, kde se prodávali lístky na loď.
Vkročila jsem do ní a rovnou zamířila k prázdné přepážce. Před odjezdem z Paříže jsem si ještě koupila šátek na hlavu, který mi nyní zakrýval vlasy. Také jsem měla jiné šaty, neboť jsem nechtěla riskovat, že mě někdo pozná a tím se dostanu zpět do Raoulových rukou.
"Dobrý den. Chtěla bych jedno místa na první loď do Skotska."
"Do Skotska? To máte opravdu štěstí. Ocean Blue odjíždí právě dneska večer do Glasgowu a je to tím i poslední loď v nejbližších dnech. Další jede až za týden. Chtěla byste soukromou kabinu?" zeptala se mne starší, ale milá paní u přepážky.
Raději jsem zvolila místo ve společné kabině, neboť byla levnější a ještě mi zbylo několik peněz na cestu z Glasgow do Fort William
Vydala jsem se k Ocean Blue a vyhledala kabinu, kterou jsem sdílela ještě s několika ženami. Poté jsem se pokoušela si zapamatovat cestu a vyšla zase zpět na palubu. Byl krásný podzimní den a já jsem si ho chtěla vychutnat, dokud jsem ještě mohla.
Opírala jsem se o zábradlí a dívala se na moře směrem na sever. Směrem ke Skotsku. Směrem k Erikovi.
Co udělá, až mě uvidí? Stéle jsem měla pouze své naděje, že mi bude moci odpustit.
"Co dělá taková krásná žena jako vy zde a sama?" ozval se náhle hlas hned vedle mne.
Leknutím jsem se otočila.
"Promiňte mi, pokud jsem Vás vylekal," řekl muž, který stál po mé levici, se smíchem.
"To je v pořádku. Jen jsem byla zamyšlená."
Byl o hlavu vyšší než já a měl krátké blonďaté vlasy a stále se usmíval.
"Odpuste, že jsem zapomněl na slušné vychování. Jmenuji se Gaston Leroux."
Já mu na oplátku dala jméno, které jsem již použila při placení své cesty.
"Meg Giryová."
'Doufám, že se za to na mě nebudeš zlobit, pokud použiji tvé jméno, milá Meg' Pomyslela jsem si přitom.
"Stále jste mi neodpověděla na mojí otázku. Co dělá taková krásná žena jako vy zde a úplně sama?"
"Dívám se na moře a čekám, až konečně vyplujeme," řekla jsem popravdě.
Zasmál se.
"Zásah!"
Měl v sobě něco, co mě mátlo. Něco se mi na tomto muži nelíbilo a v jeho blízkosti jsem se necítila dobře. Kdybych neprožila pět let jako Roulava manželka a tím se nenaučila dávat si pozor na falešné lichotky a ne všemu věřit, tak bych jeho slovům věřila a nevšímala si divného pocitu. Opět jsem obrátila svůj pohled k moři.
"Proč jste tak smutná?"
On snad nepřestane.
"To se Vás nikterak netýká, Monsieur Leroux"
S těmito slovy jsem ho nechala stát a odešla na druhou stranu lodě.
Konečně jsme vypluli. Stála jsem na zádi a sledovala jsem mizející se přístav. Nyní opravdu skončili všechny cesty zpět. Jsem na lodi do Skotska a celou mou minulost nahradilo světlo budoucnosti.
Dnešní noc jsem si lehla do postele v kabině velice brzy, ale dlouho jsem nemohla usnout. Neustále jsem se převracela ze strany na stranu a myšlenky mi vířili hlavou. Až kolem půlnoci jsem usnula.
Další den jsem za to spala velmi dlouho a vstala velmi odpočatá. Poprvé po dlouhé době. Hned jsem se cítila lépe. Bylo mi jedno, jaké je situace, vše vypadalo hned lépe, pokud jsem byla dobře vyspalá.
Až do večera jsem opět sledovala moře na přídi. Ostatní cestující zřejmě vytušili, že chci být sama a nechali mne většinou v klidu s mými myšlenkami. Ty se ubírali stále jedním muže a stále stejnými otázkami.
Ale ať jsem nad tím přemýšlela sebevíc, odpověď stále nepřicházela. Nebylo to k ničemu. Vše se zkrátka dozvím, až tam budu.
Zbytek cesty proběhl víceméně stejně bez jakýchkoliv změn. Pokud ovšem nepočítám, že jsem opět několikráte viděla Monsieur Lerouxe. Při posledním jsem mu dala jasně najevo, že o jeho přízeň nikterak nestojím, a aby si svými pokusy ušetřil práci.
***
Pak jsme konečně přijeli do Glasgowu.

2. Kapitola

16. března 2011 v 16:48 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Rozhodnutí


2. kapitolu kupodivu byla velmi rychlá...:)
Fanta Light
________________________________________________________________________________________________________
Ruce se mi při otevírání dopisu třásly. Náhle něco vypadlo. Naštěstí jsem to včas zachytila a rozeznala, že je to prsten. Byl to TEN prsten, který mi před pěti lety daroval Erik, a který jsem mu vrátila. Musela jsem potlačit slzy, které se mi draly do očí, když jsem ho opět uviděla. Měla jsem si vzít?
Ale proč jinak by ho zde nechával? Opět jsem si ten prsten navlékla na prst.
Slzy se mi nyní volně spustily, když jsem ho takto po letech viděla. Erik…
Ten dopis! Rychle jsem si utřela slzy a otevřela obálku. Plná očekávání jsem začala číst jeho slova:

Christine.
Pokud mě budeš někdy chtít vidět, jeď do Skotska
do Fort William. Tam najdi pension "Devil's Inn".
Řekni tamějšímu majiteli (Mr. Alasdair Iain MacKenzie),
že máš pro Erika jistý vzkaz. Pak mu dej ten prsten, který najdeš
spolu s tímto dopisem v obálce a počkej v penzionu.
Ale pamatuj si, pokud se rozhodneš vydat touto cestou, není
již žádná možnost se vrátit.
Erik.

Skotsko? Polkla jsem. To bylo velmi daleko. Ale své rozhodnutí, které jsem učinila, když jsem procházela kolem Raoula a odešla z paláce de Chaney, jsem nehodlala měnit. Nebylo žádné cesty zpět.
Ale dnešní noci již nic udělat nemohla. Proto jsem se rozhodla strávit noc v hrobce svého otce. Zabalila jsem se do pláště a lehla si do rohu ke zdi. Erikův dopis jsem měla pevně sevřený v ruce. Přes veškeré nepohodlí jsem usnula velmi rychle a tvrdě.
V mém snu jsem byla obklopena tichou hudbou. Někdo, jehož jsem neviděla, hrál na housle…
Když jsem se opět probudila, bylo již ráno. Byla jsem celá ztuhlá a zmrzlá. V první minutě jsem ani nevěděla, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Ale pak jsem si na vše vzpomněla. Erik!
Přitiskla jsem si dopis na hruď. Skotsko… Ale jak se tam mám jen dostat? Při mém útěku jsem si nevzala žádné peníze ani nic jiného a jediné, co jsem měla byly šaty, které jsem měla u večeře a plášť ukradený ze stáje.
Ale počkat! Ruka mi vylétla ke krku a stiskla perlový náhrdelník. Ten mi dal Raoul, když jsme byli na líbánkách a byli jsme šťastní…
Ale tahle doba dávno skončila. Moje myšlenky se změnily. Ten náhrdelník prodám a penězi zaplatím cestu za Erikem.
Pomalu jsem vstala a vylezla z hrobky. Železnou mříž jsem opět pevně zamkla. Pak si vzala plášť a vyrazila směrem k hřbitovní bráně.
Bezcílně jsem procházela Paříží a hledala nějaké vetešnictví. Musela jsem prodat ten náhrdelní, a čím dřív tím lépe. Přesto jsem se neodvažovala do žádného vstoupit ze strachu, že mě někdo pozná.
Nakonec se mi přeci povedlo najít malý krámek, který nevypadal, že by do něho Raoul mohl vejít. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a vešla dovnitř.
"Hned jsem tam!" Ozval se mužský hlas ze zadní části krámku.
Krátce na to se objevil i majitel hlasu. Bylo mu asi padesát, měl vlnité šedé vlasy a vypadal přívětivě.
"Co pro Vás mohu udělat, slečno?"
Takže mě považoval za svobodnou… nebo chtěl být pouze milý. Tak jako tak se mi to hodilo.
"Chtěla bych prodat tento náhrdelník," řekla jsem a sundala si ho.
Muž si ho vzal a prohlédl si ho.
"To je ale velmi vzácný kousek, slečno!" vykřikl. "Odkud to máte?"
Nyní jsem musela zalhat.
"Je to zděděné."
"Hmm."
Začal si dále prohlížet nabízený šperk.
Není to přeci škoda prodat něco takového, co je zděděné? Potřebujete ty peníze opravdu tak nutně?
Přikývla jsem. Snad mi nebude dělat nějaké nepříjemnosti.
Ale zdálo se, že přestal nad tím přemýšlet a nabídl mi určitou cenu. Ležela sice hodně pod tou původní, ale bylo to víc, než jsem doufala a bohatě stačila na cestu do Skotska. Přikývla jsem pod podmínkou, že ty peníze dostanu ihned.
Krátce na to jsem opustila krámek a vyšla na ulici. Nyní zbývá se dostat na sever do Calais!

1. Kapitola

9. března 2011 v 18:15 | Fanta |  Jiskry ve tmě (pokračování LTBL)

Naděje

Zde začíná 2. díl s názvem Jiskry ve tmě (původní název je Spark in the dark), který jsem přeložila... Snad to nezní tak hrozně, ale pokud máte lepší nápad je vítán :). Jinak se vracíme do místa, kde jsme opustili Christianu - do Erikova domu, kde leží na zemi...
Fanta Light
_________________________________________________________________________________________________________
Nevím, jak dlouho jsem takto ležela na podlaze. Nakonec jsem si přeci jen uspořádala myšlenky v hlavně. Něco zde bylo jinak, něco zde nemělo být.
Samozřejmě!
Zvedla jsem se a přešla do pokoje, který kdysi patřil mně. Tady na posteli!
Uprostřed postele ležela jediná uschlá rudá růže ovázaná černou páskou. Stejně jako mi je nechával v Opeře. Přišla jsem blíže. Růže na něčem ležela, na obálce! Nejistými prsty jsem opatrně zvedla růži a vzala dopis. Váhavě jsem ho otevřela. Písmo již bylo vybledlé, ale přesto jsem Erikovo písmo dokázala přečíst.

Christine,
Nevím, jestli budeš tento dopis vůbec číst a
přesto ho musím napsat.
Miluji tě, Christine, a chci pouze, abys byla
šťastná. Ale nemůžu zůstat zde, kde jsem
ti tak blízko a zároveň tak daleko. Ta bolest
je přiliž velká. Ale pokud bys mě někdy hledala,
Tvůj otec ti řekne, kde mě najdeš.
Erik.

Stále mně miluje!
Z celého toho štěstí se mi točila hlava a já klesla k zemi s dopisem pevně přitisknutým na hrudi.
Erik žije! A miluje mě! Nemohla jsem svému štěstí stále uvěřit.
Po nějaké době jsem dokázala opět rozumně uvažovat a přečetla si dopis pozorněji "Tvůj otec ti řekne, kde mě najdeš" Co tím myslel? Copak mi mohl otec něco říct? Vždyť už byl roky mrtvý!
Pak mi to došlo. Byl mrtvý… ležel v hrobce na hřbitově. A to v dost velkém hrobce, na to, aby se tam mohlo něco schovat… Třeba další dopis!
To musí ono! Erik musel schovat svůj další dopis do hrobky mého otce, na místo kde to najdu já! Šťastně jsem vydechla. Opět ho uvidím.
Opatrně jsem složila dopis a uložila ho pod šaty na své srdce. Nyní stačilo se nějakým způsobem, dostat na hřbitov. Což teď nebude nijak lehké, neboť bylo pozdě v noci, ne-li brzo ráno. Tady dole bylo totiž téměř nemožné odhadnout správný čas.
Vstala jsem a otřepala si prach z oblečení. Pomalu jsem se vydala stenou cestou nahoru. Taky již bylo na čase, neboť má lampa začala dohasínat.
Klopýtala jsem temnými kluzkými chodbami pod Operou. Po nekonečné době jsem opět zahlédla východ do Paříže do Rue Scribe. Právě včas. Když jsem otevírala železnou mříž, lampa dohasla. Bylo před již polednem. Byla jsem dole déle, než jsem měla vůbec v úmyslu. Raoul mě jistě začal hledat!
Potichu jsem opět zavřela dveře. Ne, nyní ve den jsem se neodvážila vyjít. Bylo to příliš nebezpečné a někdo by mě mohl poznat. Tak jsem se zase posadila na zem a opřená o zeď jsem očekávala první známky stmívání. I když to tak bylo nepohodlné, musela jsem usnout. Poslední noc byla velmi náročná.
Bylo již k večeru, když jsem se opět probudila. Netrpělivě jsem očekávala, až zajde slunce a já budu moc vyjít ven. Konečně! Stáhla jsem si plášť hlouběji do obličeje a vyšla do ulice. Bylo zde ještě několik lidí, ale nevěnovali mi sebemenší pozornost.
Pospíchala jsem pařížskými uličkami směrem k hřbitovu.
Tma již pokryla celé město, když jsem dorazila ke svému cíli. Co nejtišeji jsem otevřela hřbitovní bránu a vklouzla dovnitř. Ještě jsem si sebou vzala několik svíček a vyšla po cestě k poslednímu odpočinku mého otce.
Noční hřbitov vypadal hrůzostrašně. Ale neměla jsem čas se tím zaobírat. Můj cíl ležel stále přede mnou.
Tamhle! Po několika dalších krocích jsem konečně stála před hrobkou, místem, kde navždy odpočíval můj otec. Natáhla jsem ruku a hledala na střeše klíč k železné mříži. Po chvilce jsem ho také našla. Nejistě jsem odemkla zámek a pomalu vešla dovnitř. Mříž jsem opět za sebou zavřela a pevně zamkla. Poté jsem sestoupila několik málo schodů dolů.
Nyní jsem stála hned vedle kamenné rakve svého otce. Ale kam mohl Erik dát ten dopis? Přece by ho nedal DO rakve… Nebo ano? Začala jsem se kolem sebe rozhlížet. V malé hrobce nebylo mnoho možností, kam schovat dopis.
Po krátké chvíli jsem konečně objevila mezi podstavce, na kterém stála rakev, a zdí malou mezeru. Tam jsem také něco zahlédla a po několika pokusech se mi to podařilo vytáhnout. Byl to opravdu dopis v obálce. Našla jsem ho!

5. Kapitola

7. března 2011 v 11:57 | Fanta |  Learn to be lonely

Learn to be lonely

Poslední kapitola 1. dílu. Snad si ji užijete :).
Fanta Light
___________________________________________________________________________________________________
Přitáhla jsem si šedý plášť blíže k tělu a rychle se ubírala úzkými pařížskými uličkami. Slunce již dávno zapadlo a tma pomalu pokryla celé město jako temná, neprostupná deka.
Mé kroky se odrážely od zdí dávno opuštěných domů. Srdce mi bušilo tak nahlas, až mi připadalo, že to musí každý slyšet.
Co jen bude dělat, až přijdu do katakomb? Jak bude Erik reagovat? Odpustí mi a vezme mě vůbec zpátky? Nebyla jsem si ničím jistá, a přesto jsem všechny cesty zpátky zničila.
V mé hlavě mi zněla melodie z jeho opery, z jeho Dona Juana:

*"Past the point of no return,
No going back now…
The bridge is crossed
So stand and watch it burn…
I've passed the point of no return…"

Když jsem zabočila do Rue Scribe, skoro jsem očekávala, že se za železnou brankou objeví jeho černý stín, stejně tak, jako na mě tenkráte tak často čekal. Ale při mém posledním odchodu jsem se již nevrátila - bude na mne přesto stále očekávat? Nebo se vzdal veškerých možností a zapomněl na mně? Znamenám pro něho vůbec něco? Byla jediná možnost, jak to zjistit. Nemám co ztratit a zároveň neznám žádné jiné místo, kam bych jinak šla.
Ruka se mi silně třásla, když jsem hledala schovaný klíč. Konečně! Stále tu byl! Lehčeji jsem vydechla a rychle odemkla zamčenou mříž. Vklouzla jsem dovnitř a zavřela dveře. Nyní jsem se ocitla v naprosté tmě ve vlhkých chodbách pařížských katakomb. Někde vpravo musel být výklenek s lampou. Byla to jedna z věcí, které pro mě Erik udělal, neboť jsem neviděla ve tmě tak dobře, jako on. Jak jsem byla hloupá! Erik nebyl sice dokonalý, ale takový není nikdo. Od doby, co jsem byla u něho, si se mnou dělal tolik práce a tolik toho udělal… Přesto jsem to přehlédla a vše zničila.
Moje prsty konečně našly lampu a po několika pokusech se mi ji podařilo zapálit. Pomalu jsem sestupovala úzkou chodbou k jeho domu. Vypadalo to tu však, jako by zde již dlouho nikdo nebyl. Mé srdce začalo opět silně bušit.
Po době, která se mi zdála jako nekonečná, jsem nakonec přeci dorazila k jeho domu na břehu podzemního jezera.
Zkusila jsem kliku - bylo odemčeno. Pomalu jsem otevřela dveře. Uvnitř však byla tma a nebylo vidět žádné světlo. Opatrně jsem vstoupila a zvedla lampu, aby osvítila pokoj. Byl prázdný. Bylo tu jen několik kusů nábytku, ale regály nebyly žádné jeho věci. Na všem ležela silná vrstva prachu a v rozích byly pavučiny.
Mé naděje zmizely v nedohlednu. Zde již nikdo nebydlel.
Přesto jsem prošla pro jistotu všemi pokoji, ale v každém z nich to vypadalo stejně. Téměř vše prázdné, na nábytku byl prach a pavučiny. Pár z Erikových věcí, co zde zůstaly, byly ve většině případů zničené. Nemohla jsem tomu uvěřit - on byl pryč!
Tohle nemohla být přeci pravda! Ani ve snu by se mi nezdálo, že by mohl odejít.
Zničeně jsem klesla k zemi. Celá krutá pravda vyplavala na povrch a já jí nedokázala čelit. Erik zde není - jsem sama.
Právě, když jsem zahlédla světlo na konci tunelu, se vše zbořilo.
Bylo mi, jakoby se mi srdce mělo zastavit. Těžce jsem začala dýchat a zavřela oči.
Jsem stále sama…

**Child of the wilderness
Born into emptiness
Learn to be lonely
Learn to find your way in darkness

Who will be there for you
Comfort and care for you
Learn to be lonely
Learn to be your one companion

Ever dreamed out in the world
There were arms to hold you
You've always known
Your heart was on its own

So laugh in your loneliness
Child of the wilderness
Learn to be lonely
Learn to love life that is lived alone

Learn to be loney
Live can be lived
Life can be loved
Alone.
____________________________________
*Místo, odkud není návratu
Není žádná cesta zpět
Most je překročen
Budeme stát a dívat se, jak hoří
Přešli jsme k bodu, odkud není návratu


**Dítě samoty
Zrozen do prázdna
Maučil se býti osamělý
Naučil se najít svou cestu v temnotě

Kdo tu bude pro něj
Pohodlí a péče o něj
Naučil se být osamělý
Naučil se být jediným společníkem

Ani se mu nesnilo o světě
Tam vás drží ve spárech
Vždy jsi věděl
Že tvé srdce bylo na jeho vlastním

Smích ve tvé samotě
Dítě samoty
Naučil se být osamělý
Naučil se milovat život, který žil sám


Naučte se býti osamělý
Život se dá žít sám
Může život být milován
Sám.

4. Kapitola

7. března 2011 v 11:52 | Fanta |  Learn to be lonely

Point of no return

Po delší době další kapitola :). Omlouvám se všem za zpoždění, ale nejdříve jsem na to neměla čas, a když jsem ho měla a s chutí jsem přeložila téměř všechny kapitoly, záhadně mi zmizely z flešky :(. Tak jsem musela začít znova… Když sem měla tuto hotovou, fleška mi zmizela… No nic. Tak se to konečně udělala a je to tu :)
Fanta Light
_____________________________________________________________________
Další den jsem téměř neopustila svůj pokoj. Ale ani ostatní dny to nebylo jiné. Seděla jsem většinu času u okna a opět četla. K tomu jsem pila uklidňující čaje. Ne, že by nějak pomáhal, ale alespoň chutnal na rozdíl od ostatních dobře.
Již uplynul týden od té hrozné večeře a Raoul byl opět pryč. Během té doby jsem se konečně rozhodla změnit. Takto to dál nejde a ani to tak nemůžu nechat. Musím skončit s tím, jak zde neustále jen sedím a sleduji, jak mi život mizí před očima. A také se přestanu nechat od Raoula pořád ignorovat… A od jeho matky zničit. A nyní to musím pouze uskutečnit.
Začala jsem tím hned po obědě. Vyjela jsem si na koni, aniž bych někomu řekla, kam mířím nebo kdy se vrátím. Vychutnávala jsem si jízdu a vítr mi foukal do vlasů, když jsem klusala podél lesa. Domů jsem se vrátila až po hodině. Již venku jsem viděla hraběnku, jak mě skrz okno opovrhovaně sleduje. Nijak jsem se o to nestarala a zamířila rovnou do knihovny. Když jsem si konečně vybrala hezkou knihu a chtěla odejít, hraběnka také vešla dovnitř
"Christiane! Jak jste si mohla dovolit si takto úplně sama vyjet? Něco takového se přece vůbec nehodí!"
Neurčitě jsem pokrčila rameny:
"Vadí to? Nikdy neudělám nic, co by pro Vás bylo vhodné a správné. Chtěla jsem si jen dopřát trochu zábavy."
S těmito slovy jsem ji nechal stát a šla do svého pokoje. Zde jsem si udělala pohodlí u kamen a ponořila se do příběhu.
Dnešní večer jsem si však nebyla jistá, jestli mám sejít dolů k večeři. Věděla jsem, že mé chování bude mít následky. Nakonec jsem se však přeci rozhodla Zúčastnit se a šla se vhodně obléknout. Při vcházení do jídelny jsem hrdě vztyčila bradu. Nebudu se jí přeci plazit u nohou, nyní již ne. Tyto časy skončily.
Kývla jsem na pozdrav k Raoulově matce. Ani se na mne nepodívala. Na to jsem byla zvyklá, a tak to, co mě překvapilo, byla Roulova přítomnost.
Sotva jsme začali s jídlem, již se na mě obrátil.
"Christine, matka mi právě říkala, že jsi se dnes odpoledne chovala vůči ní velice nestydatě a nevychovaně," řekl nakonec.
Překvapeně jsem zvedla hlavu.
"Nestydatě? Nenechám si přeci nařizovat, co mám celý den dělat!"
"Christine!" Vykřikl Raoul. "Ona to s tebou přeci myslí dobře! Ty se vůbec nevíš jak se chová urozená žena! A to jen kvůli tvému dřívějšímu životu.
Nevěřícně jsem na něho hleděla. Tohle by přeci neudělal! Všechen vztek, který se za ty tři roky nashromáždil, jsem již nedokázala zadržet.
"A proto se mám od ní nechat neustále šikanovat? Vždyť ty vůbec nevíš, jak zde probíhají dny! Nikdy tu nejsi! Ale pokud jsi stejného názoru jako tvá matka, že sem nepatřím, neboť jsem se nenarodila s titulem, tak sis mě jednoduše nikdy neměl vzít!"
Prudce jsem odstrčila židli a vyběhla ze dveří rovnou do svého pokoje. Tam jsem padla na postel a zůstala takto ležet. Nyní jsem bojovala se slzami. Jak mohl něco takového říci? Co se to vlastně stalo z toho muže, kterého jsem kdysi tak milovala? Nebo spíš myslela, že ho miluji. Nyní si vlastně ani nejsem jistá, jestli má láska k němu byla opravdová. Kéž bych konečně našla cestu z tohoto bludiště!
Dveře se náhle trhnutím otevřely a dovnitř vešel rozzuřeně Raoul.
"Christine" křičel na mne. "Co si o sobě vůbec myslíš! Jak se vůbec opovažuješ takto se mnou mluvit?" Chytil mě za ruku a násilím zvedl z postele.
"Raoule, přestaň! To bolí!" Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale nebylo to k ničemu. Byl příliš silný a podle jeho dechu jsem hádala, že taky napůl opilý.
"Ty malá děvko!" vykřikl a hodil mě proti zdi.
"Bastarde!" zakřičela jsem v zoufalství a pokusila se mu vyhnout. "Jak se opovažuješ! Okamžitě mě pusť!"
Ale on místo toho mě udeřil do obličeje. Vyděšeně jsem na něho zírala. Raoul si zřejmě začal uvědomovat, že tentokráte zašel příliš daleko a pustil mou ruku. Přešel k posteli a položil se na ní.
"Jestli budeš ještě jednou jedinkrát takto se mnou jednat, budeš toho velmi litovat," varoval mě.
Nijak jsem na to nereagovala a stále na něho civěla. NIKDY jsem mu neměla dovolit, aby zašel až sem. Ale tentokráte to bylo doopravdy příliš. Vzchopila jsem se a přešla ke svému muži.
Chladně jsem se mu podívala do očí.
Jak jsi to mohl udělat? Nikdy jsem si tě neměla vzít a nikdy jsem se neměla rozhodnou pro muže, jako jsi ty," S těmito slovy jsem se otočila a vyšla z ložnice.
"Christine! Co tím chceš říct!" křičel a rozběhl se za mnou. Ale zřejmě vypil toho příliš, než bylo pro něho dobré, neboť když se mě pokusil na schodech zadržet, zakopl a několik posledních schodů sjel dolů. Ignorovala jsem tuto nešikovnost a prošla kolem něho dál ke dveřím. Zde jsem se naposledy otočila a setkala se s jeho překvapeným pohledem.
"Sbohem, Raoule!"
Rychle jsem chvátala do stáje, kde si osedla jednoho z několika koní a vyjela směrem k Paříži. Bylo již k večeru a byl velmi studený vzduch. Nijak jsem to však nevnímala. Mé myšlenky mě příliš zaměstnávali.
Raoul mě uhodil. Stále jsem doufala, že je to jen zlý sen. Nikdy bych nevěřila, že je něčeho takového schopný. Ale když jsem si v hlavě promítala poslední tři roky, přestávala jsem se divit. Koneckonců jednal senou jako s poslední služkou. Vzdychla jsem. Erik by tohle nikdy v životě neudělal. Jak jsem mohla být tenkráte tak slepá!
Již jsem projela Pařížskou bránou, když jsem si uvědomila, kde jsem. Paříž! Nechtěla jsem tomu uvěřit. Třeba ještě není příliš pozdě? Třeba ještě můžu své rozhodnutí změnit a napravit svou chybu? Třeba tam Erik stále!
Překročila jsem hranice minulosti a věděla, že již neexistuje cesta zpátky k mému dřívějšímu životu. Ani jsem neměla sebou nic než šaty, které jsem si oblékla na dnešní večeři a plášť, jenž visel ve stáji. V Paříži jsem nikoho z Opery neznala. Na Roulovu žádost jsem totiž zpřetrhala veškeré kontakty. Byla jsem tak hloupá!
Ale Erik by na mne nikdy nezapomněl. Byl tu vždy pro mě, když jsem ho potřebovala a jistě mi opět pomůže! Možná mě také stále miluje…
Ale v hlavě se mi ozval malý hlásek.
,Proč by ti měl vůbec pomáhat? Zradilas ho a zlomila mu srdce! Proč by ti to měl odpouštět? Třeba se již dávno zabil a pokud ano, pak je to jenom tvoje vina!´
Nejhorší na tom bylo, že to je pravda. Zradila jsem ho a zlomila mu srdce. A to jen proto, že jsem byla hloupá a příliš se bála poznat pravdu. Začalo ve mně narůstat zoufalství. Stále tam bude? A co když ne? Co bude pak?
Ale na tohle jsem teď nehodlala myslet. On je má poslední možnost. Prostě tam musí být!
Když jsem se již přiblížila k Opeře, sesedla jsem z koně. Nechala jsem ho stát na ulici a více se o něj nestarala. Však on ho již někdo najde. Poslední kus cesty jsem pokračovala pěšky. Bylo to ještě docela daleko a začalo se stmívat.